Existují tři hlavní kategorie osob, které mohou být shledány odpovědnými: mateřské společnosti, ředitelé a vedoucí pracovníci a širší kategorie ‘spřízněných osob’.
Mateřské společnosti
Mohou nastat případy, kdy mateřská společnost (tj. akcionář společnosti) provozovatele může nést odpovědnost za závazky v oblasti životního prostředí. Před jejich projednáním je třeba zdůraznit dvě základní zásady práva obchodních společností, které jsou přítomny v mnoha, ne-li ve většině jurisdikcí. Za prvé, při založení je každá společnost považována za samostatnou právnickou osobu vůči svým akcionářům (např. mateřské společnosti). To znamená, že akcionáři nemohou za běžných okolností ručit za dluhy a závazky společnosti. Za druhé, akcionáři (např. mateřské společnosti) mají výhodu omezené odpovědnosti, což znamená, že pokud se společnost dostane do platební neschopnosti, musí přispět pouze případnou částkou nesplacenou z akcií, které ve společnosti vlastní. Rozsah, v jakém jsou tyto dva principy v dané právní jurisdikci respektovány, závisí na její právní tradici. Například některé jurisdikce budou zásadu samostatné právní subjektivity ignorovat ochotněji než jiné.
Pokud má být mateřská společnost činěna odpovědnou, její odpovědnost obvykle vznikne za dvou okolností. Za prvé, pokud se na základě výkladu právních předpisů zjistí, že mateřská společnost je ‘odpovědnou osobou’. To se často označuje jako ‘přímá odpovědnost’. Například pokud je za odpovědnou osobu považována osoba, která ‘provozuje’ nebo ‘ovládá’ příslušnou činnost (např. směrnice EU ELD), bude odpovědnou osobou mateřská společnost, o níž se zjistí, že ‘provozovala’ nebo ‘ovládala’ danou činnost. Judikatura Nejvyššího soudu Spojených států (Spojené státy proti Bestfoods, 524 U.S. 51 (1998)) uvádí, že podle amerického práva existují okolnosti, za kterých lze mateřskou společnost považovat za ‘provozující’ zařízení své dceřiné společnosti. Tyto okolnosti jsou však omezující a následné soudy je vykládaly úzce.
Druhé, mateřská společnost může být činěna odpovědnou za dluhy a závazky své dceřiné společnosti. To se často označuje jako ‘nepřímá’ nebo ‘odvozená’ odpovědnost. Je třeba poznamenat, že tato forma odpovědnosti je zcela odlišná od první kategorie, kdy mateřská společnost odpovídá za své vlastní jednání. Nepřímá (nebo odvozená) odpovědnost by mohla vzniknout v případě, že by byl ‘korporátní závoj’ dceřiné společnosti proražen nebo zrušen. V právu obchodních společností je výraz ‘korporátní závoj’ metaforickým označením zásady, že po založení je společnost právnickou osobou oddělenou od svých akcionářů s vlastními právy a závazky. Pokud je ‘korporátní závoj’ proražen’ nebo ‘zvednut’, soudy nepřihlížejí k samostatné právní subjektivitě dceřiné společnosti a její dluhy přenášejí na mateřskou společnost (nebo obecněji na její akcionáře). Rozsah, v jakém je to možné, bude opět záviset na právní tradici dané jurisdikce. Některé jurisdikce však takovou odpovědnost výslovně stanoví, pokud se dceřiná společnost dostane do platební neschopnosti nebo úpadku. Příkladem je právní úprava Grenelle 2, která byla přijata ve Francii v roce 2010. Tato legislativa obsahuje ustanovení, která mohou vyžadovat, aby mateřská společnost dceřiné společnosti, které hrozí likvidace, zaplatila část nebo všechny náklady na nápravu škod na životním prostředí v určitých zařízeních, pokud mateřská společnost’svou nedbalostí přispěla ke ztrátě majetku dceřiné společnosti’
.Ředitelé a vedoucí pracovníci
Stejně jako u mateřských společností mohou ředitelé a vedoucí pracovníci v některých jurisdikcích rovněž podléhat přímé nebo nepřímé (či odvozené) odpovědnosti za nápravu škod na životním prostředí.
Snad nejznámějším případem je společnost Northstar Aerospace (Canada) Inc, která v letech 1981 až 2010 provozovala závod na výrobu vrtulníků a leteckých dílů v Cambridge v Ontariu. Po bankrotu společnosti v roce 2012 nařídilo ontarijské ministerstvo životního prostředí 12 bývalým ředitelům a úředníkům společnosti Northstar provést opatření k nápravě trichlorethylenu a šestimocného chromu v podzemní vodě, která migrovala ze závodu do obytné oblasti. Regulační orgán již dříve požadoval, aby společnost Northstar provedla nápravu. Případ byl nakonec urovnán za 4,75 milionu kanadských dolarů.
Existuje také judikatura irského Nejvyššího soudu týkající se obou přímých (Ronan v. Clean Build Ltd. a Cork CC v O’Regan) i nepřímé (nebo odvozené) (Wicklow CC v Fenton aAgentura pro ochranu životního prostředí v Neiphin Trading Ltd) odpovědnosti ředitelů.
Mohou také existovat možnosti osobního postihu ředitelů podle ustanovení insolvenčního nebo likvidačního zákona za okolností, kdy se dopustili nedbalosti nebo porušení svých povinností vůči společnosti, jako například ustanovení ve Spojeném království v článku 212 insolvenčního zákona z roku 1996.
Příbuzné osoby
Vláda australského státu Queensland v roce 2016 změnila zákon o ochraně životního prostředí z roku 1994 (Qld) tak, že pověřila ministerstvo životního prostředí a ochrany kulturního dědictví, aby nařídilo ‘spřízněným osobám’ nápravu ekologické újmy, pokud provozovatel vstoupí do formálního insolvenčního řízení (správa, likvidace nebo nucená správa) a nemůže tak zaplatit za nápravu ekologické újmy, za kterou je odpovědný.
‘Spřízněné osoby’ podle ‘řetězce odpovědnosti’ změn jsou: holdingová společnost (tj. mateřská společnost) provozovatele; přidružená společnost, která vlastní pozemek, na němž provozovatel provádí nebo prováděl určité činnosti, jako je těžba; nebo jiná osoba, která provádí nebo prováděla činnosti na základě povolení k ochraně životního prostředí, které způsobují nebo mohou způsobit škodu na životním prostředí.